Apolínkův příběh, aneb cesta ke skutečné pomoci

Apolínkův příběh, aneb cesta ke skutečné pomoci

 

Je pátek 15.11.2019. Naprosto klidné obyčejné ráno.

Chystám se do práce. Snídáme společně s Tínkou a probíráme, jaký den nás asi čeká. „Dneska to, myslím, bude bouřlivé“, říká Tínka zcela klidně. „Nevím, co se bude dít, ale nebude to lehké“. Vím, že jí její úžasná intuice neklame. Pár takových dnů jsme už společně prožili. Nebylo to většinou jednoduché, ale „dali“ jsme to. Proto vyrážím do práce docela v klidu. Tínka je v 25. týdnu těhotenství a do termínu porodu tak zbývají více než 3 měsíce. Dost na to, abychom vše připravili a užili si vcelku klidnou fázi těhotenství. „Krizi prvního trimestru máme za sebou a my si užijeme pár pohodových týdnů“, říkáme si. Cestou do práce si ještě voláme a probíráme všechno možné, co je s dnešním dnem spojeno. Nic nenasvědčuje tomu, že tento den nám všechny plány doslova rozmetá na „cucky“. Po desáté hodině se ozve telefon. Tínka. Mluví klidným, ale vážným hlasem. „Začala jsem zase krvácet. Prosím, přijeď hned domů. Moje gynekoložka je v ordinaci, vezme mě na řadu v 11 hodin“. „Naštěstí! To bude dobré“, uklidňuji se. Vzpomněl jsem si na předchozí komplikace a vím, že problém může odeznít tak rychle, jak začal. Takže sice spěchám, ale nijak nepanikařím. „To bude dobré, utěšuji se znovu a znovu.“ Odjíždím s malým Tomáškem do blízkého obchodu nakoupit a čekám, že dostanu z ordinace dobrou zprávu. Namísto toho se dočkám tvrdé rány. Volá Tínka. „Jedeme okamžitě do nemocnice. Spustil se předčasný porod!“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Snažíme se nepanikařit, ale mluvíme na sebe přiškrcenými hlasy. „Jedeme ihned k Apolináři. Doktorka už tam volala. Vědí o mně. Jeď rychle, cítím, že začal porod.“ Vyrážíme ze sídliště na okraji Prahy a začíná nejdelší cesta mého života. Politici se právě v tomto čase rozhodli, že otestují variantu organizace dopravy, spočívající v tom, že zavřou průjezdy centrem. Znamená to, že naše cesta je naprosto beznadějně ucpaná. I já propadám beznaději a zlosti a kladu si otázku, zda by nebylo dobré, aby si radní, dříve než se k něčemu takovému rozhodnou, nechtěli vyzkoušet nějakou podobnou krizovou situaci. Stání v nekonečných a beznadějných kolonách mě vede k myšlence, že nemůžeme dojet včas. Podceňuji ale Tínčinu vůli, která si právě teď řekla dost a začala zcela vědomě pracovat na tom, že k předčasnému porodu prostě nedojde! Konečně se dokodrcáme k Apolináři. Okamžitě na nás dýchne důstojný klid oné historické budovy. Najednou jsem doma. Narodil jsem se tam a teď jako bych se na to rozpomněl. Náhle jsem přesvědčen, že všechno dobře dopadne. Tínka mizí za dveřmi s nápisem porodní sál a já s šestiletým Tomáškem čekám na chodbě. Už vím, že to bude dobré, i když pro to nemám žádné konkrétní důkazy. Asi za hodinku na mě sestřička volá, abych nakouknul dovnitř. Tínka leží na lůžku, připojená na monitorovací přístroj a říká, že se porod zastavil. „Zázrak!“ Říkám si. „Bude tu ale muset zůstat. Nikdo neví, jak dlouho“.

Od té chvíle jezdíme k Apolináři každý den jako domů. Dny, týdny a nakonec, po narození malá Sofinky, měsíce.

Poznáváme úžasný personál oddělení rizikového těhotenství a skvělý tým lékařů vedeným dr. Michalem Kouckým, báječným operatérem i člověkem, dojímá nás lidskost a profesionalita sestřiček, lékařů, v čele s ošetřujícím lékařem, dr. Radkem Čábelou. Dokonalá souhra, vše naprosto profesionální a zároveň hluboce lidské. „Konečně poznávám práci, která má doopravdy smysl“, říkám si.

A Tínka dál vědomě drží malou Sofinku tam, kde má ještě pár měsíců zůstat. Povídá si s ní, vysvětluje jí, jak je to důležité, aby ještě zůstala v maminčině bříšku a postupně překonává týden za týdnem a metu za metou.

Nakonec přichází den „D“. Je pátek 13.12. a my si zase, jako každý den mnohokrát, telefonujeme. Už dva dny cítí Tínka něco jako poslíčky, ale je to jen tak z dálky a nevýrazné. Jenže toho rána se přímo během telefonátu ozývá. „Tak a je to tady! Volám doktora“. A zatímco já vezu Tomáška do školky, volá Tínka, že jede na sál. „Otoč to a ihned přijeď! Chci, abys tu byl se mnou.“

„To mně tam pustí?“ Ptám se nejapně a trochu koktám, neboť se moje vědomí v tom zmatku nějak nedokáže zorientovat! „Tak dobře, jedu!“ Odpovídám nakonec. Vyrážím a tentokrát jsem v cíli za pár minut. Stíhám ještě přípravu na operaci a držím Tínce kapačku. Jsem už ale zvláštně klidný a vím, že to bude dobré. K operaci jsou připraveni ti nejlepší lékaři, které jsme si mohli přát.

Sedím za plentou a poslouchám ruch ze sálu. Najednou se ozve dětský pláč. Vím, že to je Sofinka. Za chvíli ji přinášejí. Slyším neonatologa, jak říká. Sofie …..,  váha ….., míra…., narozená ve 30. týdnu, adaptovala se dobře…Derou se mi slzy do očí. Vím, že to dobře dopadlo. „Tatínku, pojďte sem“. Poprvé ji vidím. Neonatolog mi vše v klidu vysvětluje. Zatímco maminka je stále na sále a podrobuje se následné operaci, která mimochodem opět dopadá výborně, já už mezitím sleduji na neonatologii, jak Sofinku vkládají do inkubátoru, nasazují jí čepičku a připojují na monitory. Všichni jsou milí, klidní, profesionální…Nemám o maličkou sebemenší obavy. Pospíchám zpět k operačnímu sálu a ošetřující lékař a operatér v jedné osobě mě uklidňuje, že i operace dobře dopadla  a vše je v pořádku. Vidím, jak Tínku převážejí na lůžku z operačního sálu a kupodivu je při vědomí. Omámená, ale při vědomí. „Sofinka i ty jste v naprostém pořádku! Je to skvělé. Skvělé!“ Objímáme se a tečou nám slzy. Jsme nesmírně vděční všem, kteří nám pomohli.

Cítíme, že pouhé poděkování a vděk nestačí. Brzy se rozhodujeme, že pomoc tomuhle skvělému týmu se stane součástí našeho dalšího života.

Stali jsme se hrdými rodiči a zakladateli spolku Apolínek. Věnujeme nejen své finanční prostředky, ale pravidelně každý měsíc podporujeme předčasně narozené děti.

Naše malá Sofinka se díky Bohu narodila zdravá, jen s nízkou porodní váhou 1370g. Jiné děti takové štěstí nemají, a proto se snažíme jim ze všech sil pomáhat 🙂 Budeme rádi když přispějete i vy.  Částka je zcela libovolná. Můžete přispět jednou a nebo dát trvalý příkaz na jakoukoliv částku.

Dá se pomáhat i jinou formou. Zakoupit vybavení, či se podílet s námi na akcích Apolínka. Každý se může stát naším pomocníkem.

Váš Apolínek

 

Nakupujeme zařízení pro nemocnice a oddělení,
která pečují o předčasně narozené děti a jejich maminky.
Číslo transparentního účtu:

2001335450/2010

IBAN: 

CZ6320100000002001335450

BIC/SWIFT:

FIOBCZPPXXX