Jak vidím svůj život?

Jak vidím svůj život?

 

S rozrůstající se pandemií koronaviru přestal starý svět plný arogance a hněvu fungovat.

Začíná doba pokory.

I když se to mnohým nebude líbit a po uragánu zvaném pandemie se zase budou chtít vrátit ke starým způsobům chování a myšlení, otevře se pro ty méně zatvrzelé obrovský prostor pro změnu. Pochopí, že mimořádná situace, kterou na této planetě zažily naposledy „válečné“ generace, se otevírá obrovský prostor pro nové uspořádání vztahů a života vůbec. Ukázalo se, že staré systémy, způsoby chování, jednání, práce a bydlení, už přestaly stačit.

Napětí spojené s očekáváním změny již bylo na planetě cítit ve vzduchu dlouho.

Malý vir však přinesl manifestaci onoho očekávání ve hmotném světě, která přesně odráží posun v lidském vědomí. I když si to málokdo přiznal, bylo spousta z nás vnitřně nebo i viditelně nespokojených s tím, jak žijí, nespokojených se svými vztahy, s prací, bydlením, s tím, jak se chovají systémy, které namísto pomoci, šly pouze po moci, tedy upevňovaly svoje mocenské postavení za účelem prosazování pouze vlastních individuálních zájmů, na úkor zájmů jiných, slabších.

Mimořádná situace způsobená globálním rozšířením života ohrožujícího viru bleskově přeskupila figurky na šachovnici.

Ukázalo, že jsme se často zabývali úplnými nesmysly, že řada institucí i činností, o jejichž nezbytnosti jsme byli přesvědčeni, nebo spíše přesvědčováni, jsou pro naše životy naprosto nepotřebné. Alespoň v podobě, v jaké jsme na ně byli zvyklí.

Zkusme brát probíhající mimořádnou situaci jako dar a obrovskou šanci, jak se rozloučit se vším tím starým harampádím, které jsme bůhvíproč nahromadili a vykročme svěžím krokem směrem k novému uspořádání svého života.

Pro začátek, než se k oněm krokům rozhoupou, nebo spíše, než k tomu budou dotlačeni společenskou poptávkou tzv. „mocní“(resp. ti, které jsme si zvykli takto označovat, namísto sebe samých!), využijme všeho, co nám dovolují využít stávající systémy. Pokud pak tyto hranice možného dokážeme odstranit sami v sobě, přeroste tento posun v budoucnu v průlom hranic stávajících možností. Proto nejprve v  klidu a naprostém uvolnění nahlédněme sami do svého nitra a představme si svět, v němž chceme žít. Bez omezení a jakýchkoliv hranic. Jen tak zjistíme, po čem naše duše doopravdy touží. Bez tohoto základního kroku, bez změny nastavení uvnitř sebe, totiž nikdy k žádné změně našich životů dojít nemůže!

A pak už na nic nečekejme. Neztrácejme čas čekáním na to, až nám to možnosti dovolí. Bezodkladně najděme pro sebe nejoptimálnější řešení v rámci stávajících možností a zjednodušme si a harmonizujme svůj život. Přestaňme vést vnitřní boj se vším, co nás štve a co se nám nelíbí. Namísto toho změňme svůj život tak, aby co nejvíce odpovídal našim představám. Bez vytáček a výmluv na to, že to nejde. Buďme k sobě upřímní a udělejme změnu uvnitř sebe a otevře se nám prostor pro změnu okolo nás. Změňme své nefunkční vztahy (nejen partnerské), způsob bydlení a žití, změňme svoji práci a optimalizujme své finance. Pracujme na svém zdraví a těle. Harmonizujme své nitro a uspořádejme vše kolem sebe tak, abychom se cítili co nejlépe. Využijme všeho, co nám dnešní svět umožňuje. A uvidíme ty obrovské změny, které se kolem nás stanou…nebudeme věřit svým očím.

A jaká je moje představa?

Já kolem sebe vidím především šťastnou rodinu, která žije na krásném místě v přírodě, ale nijak neodtržená od tvořivé práce, ani od společenského života. Vše je uspořádáno velice efektivně. Uvnitř rodiny jsou s ničím nepodmíněnou láskou nastaveny vztahy tak, aby nikdo nemusel potlačovat svoji osobnost a všichni mohli dokonale rozvinout vlastní sebevyjádření a kreativitu, bez závislostí, bez manipulace a bez toho, aby jeden využíval jiného.

Podobně jsou nastaveny i vztahy vnější.

Já i moje rodina si navenek vybírá vztahy, které nás k ničemu nezavazují, nejsou manipulativní a jediným kritériem jejich fungování je vzájemná rovnováha a čisté srdce na obou stranách.

 Kolik času už jsme promarnili tzv. povinnostmi? Vždyť si vzpomeňme na klasickou situaci. Oslavenec žije v domnění, že je povinen uspořádat velkou oslavu svých narozenin jen proto, že ho předtím na podobně velkou oslavu pozval jeho kolega nebo vzdálený strýček. Uspořádá tedy z povinnosti velikou trachtaci a svými pozvánkami vytvoří pro pozvané dojem, že dostavit se na oslavu je neomluvitelnou povinností. Nebozí pozvaní pak stráví hodiny a hodiny přemýšlením o tom, jakou výmluvu zvolí a když ji nenajdou, s nelibostí prodají lístky do divadla nebo na fotbal, kam se s radostí chystali, obléknou děti do námořnických šatiček, které kvůli tomu musí koupit a jdou to protrpět. Ani jedna ze stran takovou oslavu vlastně nechce. Oslavenec by ji nejradši strávil s kumpány u výčepu nebo třeba jen tak s nejbližšími, s nimiž si rozumí, a pozvaní by byli nejradši na chalupě nebo na fotbale, či v divadle, nebo by prostě jen tak lenošili.

Takže takové povinnosti si už vytvářet nechci. Navštíví-li nás někdo, tak nechť to je ze srdce, bez oficiálního důvodu a ať naše setkání trvá po takovou dobu, po kterou bude mezi námi proudit ta správná inspirativní energie, která obě strany obohatí. Může to být pět minut anebo třeba tři týdny. Pak už není důvodu dál setkání prodlužovat a každý z nás se odebere za vlastními zážitky.

 V novém životě nejsme omezeni zdaleka jen na kontakty fyzické. Možnosti elektronické komunikace nám dávají obrovský prostor pro kontakty přesně s těmi, s nimž chceme trávit čas a sdílet svoje myšlenky. Lépe krátký hovor se spřízněnou duší, než třídenní návštěva tchýně.

Vše je nastaveno v naprosté rovnováze. Jeden umí to a jiný zase tohle. Rozhoduji se dělat přesně to, co je mojí silnou stránkou a poskytuji to ostatním výměnou za jejich přínos pro mě. Je konec doby kutilské, kdy se pouštím do všeho jen proto, že to chci mít a nemám na to peníze, nebo že si plním svoje povinnosti a formálně, bez chuti a zaujetí dělám to, co jsem někomu „z hlavy“ nebo na základě závislosti, slíbil. Věci, kterými se obklopuji, mají trvalou hodnotu. Končí doba „kazítek“ a laciných (ve smyslu nehodnotných) věcí, kterými se neustále obklopuji a donekonečna je měním, aniž bych to doopravdy potřeboval. Proto si vše kolem sebe tvořím s rozmyslem, aby to, co vytvořím, mělo trvalou hodnotu. Není třeba zvlášť připomínat, že ve své tvorbě maximálně dbám, aby vše, co vytvořím, bylo ohleduplné k ostatním, zejména pak k přírodě a k planetě.

To, čemu nerozumím, přenechávám těm, kteří jsou v dané oblasti odborníky. Preferuji ty, kteří tvoří čistým srdcem. Namísto toho, abych neefektivně kutil, vkládám raději energii do své vlastní tvorby a získám tím prostředky na tvorbu „něčeho pořádného“. Nechci totiž, abych musel věci neustále opravovat a předělávat, a tím ztrácet čas. Chci být co nejvíce energeticky soběstačný, stejně jako chci co nejvíce využít možností, které mi dává příroda, abych se mohl zásobit zdravými potravinami. Ne tak, abych podřídil hospodářství celý svůj čas a energii, ale tak, abych pěstoval plodiny efektivně a bez použití chemie (permakultura), s použitím moderních technologií (chytré závlahy apod.) To, co u mě na zahrádce roste dobře, vyměním za jiné plodiny a výrobky, které vypěstuje nebo vyrobí jiný pěstitel v okolí. A mám neustále všeho dostatek.

Moderní ekologické technologie a ostatní věci, jimiž se obklopuji, jsou pokud možno jednoduché, bezúdržbové a v harmonii s okolní přírodou. Jedno podporuje druhé.

 Je mi krásně v našem ráji, který si neustále se svoji rodinou tvořím. Pracuji z velké části pomocí moderních technologií z domu, v nezbytných případech dojíždím „do práce“, kde netrávím věčnost, ale efektivně tvořím to, co je potřeba a vracím se zpět. Nemám potřebu neustále cestovat. Cestování se nevyhýbám, ale je to spíš vyjímka, než pravidlo. Rád se vracím do svého ráje, kde jsem si vytvořil vše potřebné. Jsou zde místa určená k tvorbě tak i k odpočinku (pracovna, nahrávací studio, ateliér, malá hvězdárna, sportoviště, bazén, wellness).

Jsme soběstační a žádný otřes v okolním světě (pandemie, výpadky el. sítí apod.) neohrozí náš šťastný a harmonický život. Je to i díky tomu, že jsem doslova po celém světě našel spřízněné duše, které se rozhodly vydat stejným směrem. Navzájem se podporujeme, respektujeme a jsme si schopni kdykoliv ve všem pomoci. Za žádných okolností tedy nemůže nastat situace, kdy se ocitneme v nouzi, ať už se to týká jakékoliv oblasti.

 Jednání s úřady, které se postupně mění z míst „moci“ na místa „pomoci“, probíhá velmi jednoduše elektronicky. Existuje vlastně jen jediný úřad, který sdružuje pro mě veškerou potřebnou administrativu a zařídí za mě za náležitou odměnu vše potřebné. Moje odměna tomuto úřadu je v naprosté rovnováze s tím, co mu za jeho služby poskytnu já.

Jelikož stále přibývá těch, kteří se k sobě navzájem, k přírodě i ke svým nezbytným a rozumně nastaveným povinnostem, chovají ohleduplně, klesá potřeba regulace lidských činností a postupně mizí také potřeba represivních opatření. Tím ubývá i administrativy. Počítá se s tím, že za pár let bude úřad sloužit pouze jako pomocník pro ty, kteří si nemohou pomoci sami.

Děti jsou zapsány ve vzdálené škole, kterou si samy vybrali. Učí se převážně elektronickou formou. Výuka je  interaktivní, rozvíjí maximálně tvořivost dítěte a přirozené schopnosti  každého. Učivem jsou pouze nezbytné věci, které jim nemůže efektivně vštípit rodina. Protože ta se stává základem pro výchovu dětí a nemůže být žádným způsobem nahrazena, pouze doplněna. Učivo je zcela praktické, jedná se v podstatě o jakýsi návod na to, jak žít v dnešní moderní době, jak být zdravý a šťastný a jak si tvořit vše, co k životu potřebujeme. Děti nejsou podrobeny žádnému hodnocení. Pokud chtějí, vyberou si nějakou speciální činnost a najdou si učitele nebo školu, která jim pomůže se v tomto oboru zdokonalit na potřebnou úroveň. Hodnocení je jim poskytnuto pouze tehdy, pokud o to sami požádají.

Zdravotní péče je potřebná pouze v nejnutnějších a vážných případech, neboť způsob stravování i způsob vědomě vedeného života téměř vylučuje jakékoliv zdravotní obtíže. Péče je poskytována především formou elektronických konzultací, je zcela komplexní, pracuje s lidským vědomím, využívá nejmodernější technologie, ale invazivních metod používá v minimální míře. Vše probíhá převážně „na dálku“, aby nebyla zatěžována ani jedna, ani druhá strana a pomoc byla maximálně efektivní. Pobyt mimo domov ve zdravotnickém zařízení je naprostou výjimkou a je omezen jen na tu nejnutnější dobu.

…tak takhle jsem své představy začal rozvíjet já. Vím, že je to přesně to, co rezonuje s mou duší. A taky vím, že je to teprve začátek a že to ostatní bude postupně přicházet …. a o tom to bude příště 🙂

Tak si držme klobouky, jízda začíná 🙂

Radek