Náš život je odrazem našich myšlenek, neboli fiktivní reflexe v praxi!

Ve včerejším vysílání jsem slíbila článek na toto téma!

Fiktivní reflexe je jednoduše řečeno nastavené zrcadlo naší vlastní energie. Psala jsem články na toto téma asi před rokem a půl. A zmínila jsem se o tom, že v době transformace sestoupila tato energie do reality. Stalo se to jednou odpoledne, kdy jsem tuto energii zachytila a navnímala. Funguje to takto. Jemná transformační energie s vysokou vibrací, které je ve vysokých vrstvách vědomí jemná jako vánek, se ve hmotě-realitě zahustí a stane se z ní betonová zeď. Stále je to láska z nebes, jen se silou tanku. Transformace je proces, který má změnit naše myšlení a chování a proto tato energie způsobuje odraz nás samých, aby upozornila, kde nás bota tlačí. To, co vyšleme (pocit, emoce, myšlenka), se do pár dní vrací zpět a zahustí naše přirozené energetické pole. A my pak přirozeně tvoříme svůj život a vlastní odraz v něm. Pokud je náš odraz pozitivní, je náš život spokojený. Pokud je negativní, tak se bortí vše, na co sáhneme!

To, že náš život je odrazem našich myšlenek a pocitů, je známý fakt. Tedy pro mě známější, než bych si přála. Vzpomínám si na svá teenagerská léta, kdy jsem bojovala sama se sebou. Spíše jsem vedla válku proti světu, proti rodičům i proti systémovým nástrojům, jako jsou lékaři a školy.

Historka, které se k tomu váže, není moc zábavná.

Ve zkratce: Vedla jsem válku s lékaři, až mě jedna lékařka málem zabila svou nepozorností. Vedla jsem válku sama sebou tak usilovně, až jsem stála na kolejích proti rozjetému vlaku. Neuměla jsem se přijmout a vyrovnat se s autoritou, až jsem se jednoho dne ocitla u soudu a tam mi spadl hřebínek. I když jen jako svědek, ale stejně to pro mě bylo velké ponaučení. Neuměla jsem si užívat své dětství, pospíchala jsem do dospělosti, až jsem ještě „náctiletá“ otěhotněla a rodiče mě poslaly na potrat. Léta jsem se tím trápila a ničila mě vlastní bolest. V šestnácti letech vás nikdo neposlouchá. Jste jen nevychovaný klacek, který nemá nárok na pocity. Omyl, milí rodičové! Právě o těchto pocitech je potřeba s dětmi komunikovat. Kdyby mi tenkrát někdo vysvětlil, že mé myšlenky a pocity ovlivní můj život o pár měsíců později, asi bych se chovala jinak! Děti nejsou hloupé! Právě naopak! Jsou vnímavější, než si dokážeme představit.

Například můj šestiletý syn: Narodil se s dysfáziemi všeho druhu. Ale když mu vysvětluji „fiktivní reflexi“, tedy princip zrcadlení, velmi pozorně poslouchá a dokonce i tak složité téma pochopí lépe, než omlouvám se za ten výraz: stupidní egoistické žvásty typu: To nemyslíš vážně, koukej si uklidit ten pokoj“. Tento způsob komunikace totiž u dětí způsobí , že se ještě více uzavřou. A nejen to! Na základě právě principu zrcadlení si do vašeho vztahu (mezi rodiči a dětmi) nastavíte obří zrcadlo, které způsobí, že tento puberťák vám slangově řečeno: „dá zahulit“, abyste poznali sílu vlastního ega.

Jako vztahový poradce, vám mohu poradit toto: Velmi rychle hoďte zpátečku a začněte přemýšlet o tom, co vám chování vašeho dítěte má ukázat. Pozorujte své děti. V jejich chování je více pravdy o vás samých, než skutečně chcete vidět. Je to stejné, jako pravdivý pohled do zrcadla!

Chování rodiče: Když po dětech vyžadujete už v dětství, aby byli dospělé. Např: Dáte je v šesté třídě na gympl, nebo vyžadujete, aby malé dítě sedmileté dítě odvedlo brášku ze školky, nebo děti neustále někam odkládáte, stane se to, že skutečně dospějí. Ale stane se to o pár let dříve. Třeba už ve 14ti letech. A pak se divíme, že děti chodí po diskotékách, pijí alkohol a zahrávají si s drogami. Pokud dětem nedáme dostatek lásky, hledají ji jinde! Takže brzy začnou děti randit a protože je nenaučíme být dětmi, ale dospělými, dělají to, co my dospělí. Pak to končí potraty a podřezanými žílami, protože tyto rádoby dospělé děti neunesou tíhu našich emocí.

Snažím se říci, že s dětmi, je potřeba komunikovat zcela jiným způsobem! A hlavně přemýšlet o tom, zda staré a nefunkční vzorce rodičovského přístupu nepotřebují rekonstrukci! Minimálně dovolme naším dětem být dětmi, dokud se nepostaví na vlastní dospělé nohy!