Očekávání „čehosi“, aneb: „Jsme skutečně připraveni být svobodní?“

Očekávání „čehosi“, aneb: „Jsme skutečně připraveni být svobodní?“

Svět kolem nás se začíná velmi rychle utápět v chaosu. Lži, které tak dobře fungovaly na udržení statu quo po celá tisíciletí, přestávají fungovat. Energoinformační pole se dynamicky mění, procesy zrychlují. To, co dříve vydrželo hnít pod kobercem celé věky, rychle ztrácí trvanlivost jako vlašský salát bez přidaných konzervantů na letním slunci. Beznaděj, zoufalství a hněv většiny společnosti jsou kompenzovány očekáváním „čehosi“.

Ale co vlastně chceme a na co jsme skutečně v tuto chvíli připraveni? Odpověď na tuto otázku znají jen a jen naše duše, oproštěné od ega, pocitů zadostiučinění, záchvatů „nastolení spravedlnosti“ a snah po „úředním uzákonění svobody!“

Položme své duši, nikoliv svému egu, několik otázek.

„Kdo způsobil ten kolektivní chaos?“

Nesnažili jsme se náhodou z ega posuzovat, kdo je lepším politikem v té či oné zemi, „na dálku“ mu posílat energii a „bojovat za něj“?

Nesnažili jsme se „pomáhat“ planetě na základě svého subjektivního úsudku, zda je pro ni lepší sucho, či déšť, teplo nebo zima? Zda je pro ni lepší tato „časová osa“, či jiná osa?

„Nebyli jsme to náhodou my sami, kdo vychýlil rovnováhu z harmonického bodu a kdo rozbouřil hladinu jinak plynulého, zákonitého a neodvratného procesu vývoje lidského vědomí, jehož hybatelem byla energie samotného Boha?“

„Nepředbíháme z ega sami sebe?“

„Jsme skutečně připraveni teď a v tuto chvíli uvažovat a jednat naprosto svobodně? Bez pomoci dožívajícího systému? Respektovat absolutně a bezpodmínečně svobodu jiného? Toho, který se nachází na úplně jiném místě své pouti než my? Nebudeme potřebovat ochranu silou, když si někdo vyloží svobodu jako povel k beztrestnému násilí?“

„Skutečně ne? Co se stane s těmi, kteří žijí ve městech a jsou životně závislí na dodávkách prakticky všeho, co je k životu potřebné? Budou si muset vybudovat svůj nový systém, možná méně svobodný než ten, který se rozpadl? Budou meditovat za spravedlivé rozdělení potravin, elektrické energie a proti rabování obchodů? Budou směňovat ručně vyrobené zboží, či obchodovat s bitcoiny do chvíle, než se jim vybije baterie ve smartphonu?“

„A co vztahy? Máme uklizeno sami v sobě? Máme funkční rodinu? Uspořádané vztahy s dětmi, s tchýní, sousedy, známými, s pošťákem a osobním lékařem? Máme bydlení a práci podle svých vlastních představ?“ Pokud ne, tak jak chceme organizovat svět ve zcela nové a zcela svobodné podobě?

Očekáváme „cosi“ zvenčí, ale nemáme vyřešené sebe samé, své nejbližší vztahy, nenalezli jsme harmonické body ve všech oblastech našich osobních životů a chtěli bychom měnit svět.

Jistě, máme „svá“ osvědčená řešení. Vše, co s námi tady a teď nerezonuje odsoudíme, pomluvíme a nacpeme to do škatulky s nápisem. Jenže to jaksi vede k ještě horším výsledkům tvorby, než v současnosti zažíváme.

To, co úporně vytěsňujeme ze své blízkosti a tvrdošíjně odmítáme, stejně jako to, co nepřijímáme v nás samých, nazýváme „zlem“, to, co se nám líbí, „dobrem“. Na planetě je tím pádem v tuto chvíli cca 8mld definic „dobra a zla“. A která je ta správná? Jak budu moci užívat svobody, když se na této definici neshodnu vůbec s nikým? Dojdu zase k tomu, že budu hledat kompromis této definice pomocí voleb, v nichž se rozpustí ta jedna jediná, poslední, pro mě správná definice, a to ta moje?

Ano, také jsem viděl film „Nádherná zelená“, a to mnohokrát. Vyspělé vztahy podle mého osobního vkusu nemusí nutně fungovat pouze v takto skromných kulisách, ale budiž. Je to jistá, pro mnohé lákavá, vize. Pro mě osobně se v tomto filmu skrývá vzkaz, který tak úplně nechceme vidět. Taková společnost se totiž formovala věky a formovali ji jednici, kteří nejprve věky formovali sami sebe! 

Pokud chceme vyšlápnout až na vrchol hory, nezvládneme to bez následujícího kroku. Nerozhodno, zda nás jich ještě čeká 5 nebo 5milionů. Na úrovni kolektivní, jako lidstvo, můžeme společně udělat jenom takový krok, který nám dovolí ten poslední z nás. A musí to navíc udělat dobrovolně a vědomě. Proto nezbývá, než přijmout stav, „na který právě teď máme“ a vrchol hory nechat vrcholem. Jeho čas přijde v tu správnou chvíli.

A do té doby?

Do té doby nás čeká perný úklid. Rozhodně bychom neměli na nic čekat. Budeme usilovně uklízet sami v sobě, ve svých vztazích, ve svých domovech, ve svých životech. Hledat a nacházet harmonické body ve všech oblastech svého života. A tak nás to pohltí a natolik se budeme radovat z toho, jak moc se naše životy změnily, že možná pak ani nebudeme tolik chtít, aby se změnil svět.

A pak teprve se stane zázrak…

Radek z webu www.optimalista.cz