Očekávání je jako magnet na zklamání

Očekávání je jako magnet na zklamání

Jak už poznal nejslavnější český neexistující myslitel Jára Cimrman, jehož bychom mohli z našeho pohledu označit za prvního známého českého optimalistu- průkopníka, po prvku očekávání následuje prvek zklamání.

A dlužno dodat, že dle našich osobních zkušeností zcela neodvratně.

V posledních měsících, dnech a týdnech jsme prošli v tomto ohledu poměrně drsnou školou. Jakékoliv naše očekávání vedlo zcela neodvratně k jinému než očekávanému výsledku. Neustále se opakující (zdánlivé) nezdary nás postupně zavedly od zoufalství k záchvatům smíchu, neboť jsme bez výjimky na každé námi vymyšlené (tedy hlavou vykonstruované) cestě, narazili na padlý strom.
Čekáš pomoc od lesa? Marně. Ona přijde v lepším případě od vody, v horším nepřijde vůbec. Očekáváš odměnu za svou pomoc druhým ve formě peněz, hmotných statků, či alespoň uznání a respektu ostatních? Ale kdeže! Pokud ji budeš očekávat, byť v koutku duše, nedočkáš se ničeho.
Vysníš si pohodlnou cestu skrze pohádkovou krajinu? Ne, ne, ne! Namísto toho se brodíš bahnem a prodíráš bodláčím.
A co teprve očekávání ve vztazích? A já bláhová si myslela, že „jsi jinej!“ Vmete partnerka partnerovi do obličeje takovou vlnu zklamání, že by se na ní dalo půl dne surfovat.
A proč to vlastně dopadá jinak, než chceme? Vždyť podle tzv. zákona přitažlivosti bychom si měli svými představami tvořit svoji realitu?
Tak to sice opravdu funguje, jenže nám leckdy nedochází, že nám je odzrcadleno vše, co vyšleme. Zapleteme-li tedy do našeho přání stvořeného hlavou cokoliv z hloubi našeho vědomí či nevědomí, je nám zpět doručena tato směs přesně v odeslané podobě.
V současné době, s pokračujícími změnami na planetě, která jsou již i pozorovatelná, probíhá tvorba velice rychle a vše, na co pomyslíme, rychlostí blesku odzrcadlí námi vyslané. V minulosti již bylo v souvislosti s vědomou tvorbou popsáno mnoho stran vysvětlením, jak naše „chtění“, odzrcadlí pouze právě ono „chtění“. A podobné je i s tzv. „očekáváním“. Takže namísto toho, aby přitáhlo očekávané, působí jako překážka v proudu. Jako kdybychom svým očekáváním zastavili proud energie právě v onom očekávaném směru. A proud energie naší cesty musí tuto překážku nějak „obtéci“, aby se mohl valit dál a pokud nemá kudy, nezbývá mu, než se zastavit. To se pak začínáme doslova motat v bludném kruhu, zatímco kolem nás se tvoří mohutné jezero beznaděje a zklamání.
A co jsme s tím udělali? Nechali jsme věci zase volně plynout. Uvnitř sebe. Dali jsme proudu prostor, aby se mohl valit přesně tou pro nás nejlepší cestou, kterou my sami ze své perspektivy vidět nemůžeme. Přestali jsme očekávat, začali být vděční za vše, co máme a plně se koncentrovali na „tady a teď“. A pak jsme zase, překvapeni a s úlevou, zaslechli hukot valícího se proudu…