Vzdělávání versus učení

Vzdělávání versus učení

Stojím v rohu místnosti a smutně hypnotizuji bílou zeď, kterou mi paní učitelka určila jako terapii na mé zlobení. Za zády slyším hluk školní jídelny, cinkání příborů a veselé štěbetání kamarádů. Cítím posměšné i nechápavé pohledy svých spolužáků, kteří stejně jako já dost dobře nechápou, proč stojím v koutě. Do očí se mi derou slzy a krk se mi svírá úzkostí, nechápu ten pocit studu a křivdy. Zatínám zuby a zadržuji vzlykání. Na chvíli jsem projevil radost ze života a vyjádřil své nadšení z přítomnosti. Něco jsem asi udělal jinak, než se ode mne očekávalo.

Chybí mi objetí, pohlazení a ujištění mých rodičů, že je vše, jak má být. Že jen špatně chápu tuto zkušenost, pro kterou jsem si přišel do školy jako člověk a pro poznání tohoto světa z pohledu mé duše.

Plný očekávání jsem se těšil do školy. Vždyť všichni říkají, jak je důležitá,  kolik nových věcí se dozvím a naučím. Kolik zažiju dobrodružství a poznám nových, zajímavých věcí. Rychle zjišťuji, že má představa se míjí s realitou a začínám chápat, proč se říká, že první třída je nejtěžší.  Ale mí bohové, kteří mě přivedli na tento svět, by mi jistě bezdůvodně nepřichystali takovouto zkušenost. „Nebo se mí rodiče také občas pletou“? „Nejsou neomylní“? „Nejsem to já, kdo jim přišel ukázat pravý smysl života a způsob, jakým se máme učit“?……

Je mnoho způsobů, jakými vám vesmír ukáže, že nejdete po zcela správné cestě. Důležité je, jak rychle si uvědomíme svou nepozornost, díky které jsme se dostali na křižovatku vývoje lidstva. Někdo musí onemocnět, přijít o práci, finance, partnera, nebo ztratit někoho blízkého. Pro mě byla tou nepřekročitelnou hradbou synova povinná školní docházka. Mockrát jsem do ní musel narazit, než jsem zjistil, že tudy cesta nevede.

            Naše a starší generace byly vychovávány v přesvědčení nemožnosti volby způsobu vzdělání. To už však neplatí.

 Důležité uvědomění rozporu ve vztahu k systémovému vzdělávání spočívá už v zákoně, kde je ukotveno právo na vzdělání.   Když však dojdeme k zákonu, kde je právo pojmenováno jako „povinná školní docházka“, můžeme cítit stahující se smyčku Matrixu.

Kde je vůle, tam je však i cesta. Masivní nárůst alternativních, komunitních a lesních škol, rodin v individuálním a domácím vzdělávání, je toho důkazem.

Nemám v úmyslu lobovat za opuštění systémových škol.  Pozorný rodič vidí, co s ním nerezonuje a jaká je úroveň vědomí některých učitelů, kteří jedou v mantinelech učebních osnov.  Mám potřebu upozornit na jinou možnost. Možnost setkávat se s lidmi stejného záměru, vychovávat děti k empatii, spolupráci a k lásce k přírodě.  To vše v souladu s jejich potřebou a duší.

Strach z kroku do neznáma není na místě. Stačí naslouchat svým dětem. Zastavit se pozorovat je a naslouchat jim. Děti jsou úžasní učitelé a ve chvíli, kdy překročíme vlastní ego a připustíme, že jsou vědomější než mi, otevře se neskutečný prostor poznání a moudrosti.

Děti přichází na tuto planetu čisté, nezatížené zkušenostmi tohoto světa. Postupné poznávání a učení probíhá naprosto intuitivně do chvíle, kdy jim někdo podsune svůj vlastní názor. Já si začal uvědomovat, kdy vstupuji do prostoru dětí a vnáším jim tak chaos do jejich čistého záměru. Jistě jste zažili tu zkušenost, kdy dětský pohled a řešení byly nejjednodušší a nejsprávnější.

Tímto způsobem děti žijí, tvoří a učí se. Dovolme jim zvolit si vlastní cestu životem. Připravme jim prostředí a podmínky, které jim to umožní. Odměnou nám bude nádherná energie, která jakoby náhodou odněkud přicházela. Já ji našel v dětských očích.

David