Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejmoudřejší?

Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejmoudřejší?

Už jsme si vysvětlili, že vše, co prožíváme, funguje na principu zrcadlení. To, co vyzařujeme ze svého nitra do okolí, se zhmotňuje. Nabral sis od rodičů pocit oběti? Strachy? Agresi? Pak, ať chceš či nechceš, vysíláš tyto vibrace do okolí a okolí ti na oplátku neustále ubližuje, straší tě a je na tebe zlé. To vše do té doby, než se vypořádáš se svými emocemi a programy, které to přitahují. Teprve až v tobě nezbyde nic, co by mohlo rezonovat s výše uvedeným, se ti to nebude dít.

A co takhle na úrovni kolektivní? Tam to funguje úplně stejně. Jen je potřeba vzít v úvahu, že kolektivní vědomí je součtem vědomí každého člena kolektivu. Poměr síly vědomí jednotlivce v rámci kolektivu však roste, a to dost významně, s rostoucí úrovní jeho vědomí.

Divíme se, že na světě narůstá nesvoboda, tvoří se války, dominuje agrese? Na tom přece není nic překvapivého! Stačí jen nahlédnout do kolektivního vědomí, kolik je v něm uloženo hněvu, pocitu oběti, kolik bezmoci a vnitřní nesvobody, kolik pocitu zadostiučinění, vše velmi dobře živeno masivní mediální propagandou a vytvořeným systémem povinností, doplněných důmyslnou duchovní konstrukcí (např. náboženských a ezoterických systémů), které nám brání nahlédnout do sebe samých a udělat si v sobě potřebnou inventuru. Namísto toho jsme neustále nuceni a lákáni, abychom posílali svoji energii nejdříve tam a pak zase jinam. A jelikož nemáme čas na své nitro, zůstává v něm vše, co, pokud to vyšleme na různé „bohulibé“ účely, zasáhne cíl nikoliv láskou, radostí a mírem, ale převážně vyjmenovanými odpadky našeho nitra. Říkáme tomu fiktivní reflexe a znamená to, že vytváříme pravý opak toho, co chceme, nebo k čemu jsme byli vyzváni.

A přesto se nepoučíme a zlobíme se, že přece nemůžeme sedět jen tak na zadku, nedělat nic a přihlížet okolnímu „zlu“, sledovat jen tak nepřízeň počasí, pozorovat bez povšimnutí zlé politiky, jak ubližují těm hodným. Jenže kdo nám dal právo soudit, co je dobré a co je špatné? Rok vlády „mamlase“ či tyrana může dovést k pochopení pravdy miliony duší, ale když ho parta samozvanců odstraní, nepochopí nikdo nic a celý, Bohem řízený, dokonale vyladěný proces, se zadrhne a rozladí. Měsíc války je strašný. Ještě tisíckrát horší a strašlivější ale může být mnohaletý vleklý válečný konflikt, do něhož ze všech stran proudí energie nenávisti a drží ho tím uměle při životě. Stejně tak je smutný pohled na vrcholného politika, který se, jen díky poslané intervenční energii skupiny dárců nevyžádaného dobra, ve funkci doslova trápí a za období, kdy díky dobrodějům „přesluhuje“, napáchá mnohem více škody, než někdo nový, o kom ovšem samozvaní soudci usoudili, že je to ten „zlý“ a tak ho meditacemi prostě „zazdili“. A o tvorbě počasí už ani nemluvím. Vybírat totiž planetě Zemi a všem, kdo na ní žijí, jak má být, to už chce opravdu velkou dávku sebestřednosti!

 Jistě, není lehké si přiznat, že nejsme těmi nejmoudřejšími ve Vesmíru a je obtížné pustit otěže kolektivního vědomí z ruky. Může to být opojný pocit moci zasahovat svou energií do dění na planetě. Dodává to pocitu důležitosti, a i když výsledky nejsou zrovna chtěné, přesto jsou vidět. Jenže zatímco se medituje čím dál častěji a s čím dál větší silou, stav světa se prudce zhoršuje. Není to snad jasná zpráva o výsledku naší společné tvorby?

A co s tím?

Není to až tak složité. Osud planety a lidstva, stejně jako osud nás samých máme každý ve svých rukou. Stačí v sobě najít dostatek odpovědnosti vůči sobě, lidstvu a planetě, a přestat se neustále montovat do vnějších záležitostí a namísto toho je potřeba udělat si pořádek v sobě. Jen tak můžeme změnit vše okolo sebe a tím i okolo nás.

Radek z webu www.optimalista.cz